FEIKO

Po stopách Toulovce...jak to celé jednoduše popsat.

Člověk se od vánoc těší na první jarní akci a ono je zima jak v lednu. Při nošení všech věcí do auta si ukopnu malíček na levé noze tak, že mě ihned bleskne hlavou jestli se dá se zlomeným malíčkem ujít 82 kilometrů? No bezva takže pajdám a to jsem ještě ani nevyrazila z domova. Vyrážíme tentokrát tedy ve třech, na místo dojedeme už skoro za tmy a na Luckým vrchu dle očekávání nevlídno a zima. Na rozpravu beru Ejmyšáka sebou, páč bych zelenou blumičku nerada slepovala dohromady. V hospůdce si vyslechnem instrukce k trati zatím co Ejmyšák dělá voči na každýho koho potká, jedno jestli pes, člověk a nebo jeho večeře. Díky tomu, že jsme měli blumičku tak jsem si v noci mohla přitopit a tak jsem neumrzla. Psům to bylo fuk páč maj furt kožichy do zimy. Ráno vyrážíme v 7:54 až když jsou skoro všichni pryč. Pajdám už od nultého kilometru a našlapuju tak abych si levou nohu s malíčkem pošetřila. A tím jak šmatlu jinak tak si o zmrzlou zem a kameny ukopávám neustále palec na pravé noze. Na patnáctém kilometru mě bolí nohy jak po 100 kilometrech a mám pocit, že už neudělám ani krok.

Z deprese mě naštěstí vyvádějí neustále Dokýšadlo s Ejmyšákem, páč prakticky neustále rozmotávám vodítka, vymotávám z vodítka Dokýšadlo (Ejmyšák to zvládá sám) a nebo některou svojí nohu, nejlépe obě a uplně nejlíp všechny najednou.

Je to celkem únavný ale statečně se probojujem v kuse až na živou kontrolu na 35 kilometru na hradě Košumberk, kde už teda vážně šilhám hlady. Na dotaz: Co si dáš se mě chce zakřičet, že všechno! Dobré vychování mě to nedovolí a tak si decentně poprosím jednu zelňačku s chlebem a kofolu. Za chvíli se ale přestanu ovládat a přistihnu se jak polívku a chleba zajídám sladkou pěnovou myškou s ocáskem jako jsou gumový medvídci... fuj....to je to dobrý.

U čokolády a hroznovýho vína už se neudržím a láduju se nezřízeně...ještě že to můžu svést na tu zimu. Po hodině vyrážíme dál směrem na další tajnou živou kontrolu na ca 48,5 km. Cesta vede místama příšerným bahnem a některá místa mají parametry černý sjezdovky. Ten nejlepší kopeček byl vážně hustej, Ejmyšák rvala dopředu, jelito dozadu, nohy na blátě si ujíždej kam chtěj. Jen díky tomu stromu s červenou značkou na kterej sem se namotala jsem neskončila v potoce :-/ Dál už cesta ubíhá docela dobře nohy se kupodivu celkem zklidnili (psiska tedy nikoliv a vymotávám neustále) a postupujeme další kontrolou. Kolem půl sedmé už se začíná stmívat a cesta k živé kontrole se zdá nekonečná až mě popadá deprese, že už jsme ji minuli a jdeme blbě. Většinou jdeme samy, jen občas se nám připlete do fotky nějaký trekař či hospodský APU povaleč do záběru foťáku :-)

V půl osmé večer se konečně došouráme do tábora Barrandov na tajnou živou a první co hledám je volná chatička kam můžu složit bágl, nakrmit a uložit chlupáče. Až pak se jdu nahlásit s kartičkou a shánět něco k snědku. Odevzdám kartičku jdu si umýt ruce do potoka a dop...e nemám mobil! Vrátím se za klukama z kontroly jestli sem jim ho nevěnovala i s kartičkou, prej ne-e. No tak to je bezva minulá kontrola je 10 km zpět, všude tma a mobil nikde. Sama na trati bez mobilu a že to je služební číslo a na kartě mám banku rači ani komentovat nebudu. Přemejšlím jestli se mám jít do tý řeky utopit hned nebo si dát před tím toho buřta z ohýnku, na kterej se celej den těšim. Svěsím hlavu a jak čelovka zasvítí na zem, koukám v bahně zašlápnutá černá krabička..co pak to asi je? No jasně že mobil, zapresovanej do bahna v zemi (to vono samo asi). No ty bláho, vylovím ho z bahna až to mlaskne a kluci se smějou že má otisk jak Drápalík z filmu vesničko má středisková, stačí jen vylejt sádrou.

Bahno napresovaný všude ale mobil stále jede, utřu to nejhorší bahno dám si frťana a du zpytovat svědomí k ohni. Při snaze si opéct konečně toho buřta a uchlácholit žaludek, si z něj vyrobím vyrobím spíš kvalitní černý uhlí než večeři. Ale neva hlavně že to hřeje. Teda ten oheň jen zepředu, ze zadu kosa jako blázen. Ještě se nahřeju a vyrazíme.A tak tam sedím a sedím, a čumím a nejsem schopná se zvednout od toho ohně. Zvednout se a vyrazit sama do tmy by nevadilo, dneska mě dostává ta příšerná zima, tělo odmítá se zvednout. A takhle tam bojuju a sedím a čumím tři hodiny (do toho ohně se tak hezky čumí) ... Jen díky pozorným spolutrpitelům co seděli kolem ohně se ke mě dostává informace že tu smrdí nějaká guma a že ta guma budou asi moje boty! Ty krávo ty si ještě k tomu všemu necháš shořet svoje nejlepší trekový boty... no nedrcnout do mě, tak sem se fakt asi upálila. V šoku tedy vyletím a v jedenáct večer vyrazíme dál do tmy, čeká nás ještě 34 km. Zmrzlá já, mobil obalenej v bahně, boty se spálenou podrážkou, natěšená Ejmynka, vyspinkaná do růžova po skoro třech hodinách spánku a rozespalé nevrlé Dokýšátko ..v této kompletní sestavě vyrážíme nocí dál. Asi kilák za živou dorazíme k širokému potoku a cesta jde přímo přes něj. My budeme brodit? Do kelu o tom na mítingu nic neřikali! Dyk je pod nulou, já nechci do vody! Zase tam stojím a zase čumím. Sundám batoh, vylovim ponožky, sundám boty nahodim batoh a když už se odhodlávám vstoupit bosky do potoka kde je vody po kolena, a najednou osvítí čelovka tři metry nalevo od nás mostek. Bože já sem jelito! větší než ten pes. Obuju boty uložim ponožky a přecupitám po mostku jako baletka.Uf. Pokračujem! Kráčíme po červené a musíme obkroužit takové dvě kolečka na trase jedno kolem rybníka a přes státovku na velké pole nebo louku asi. Ejmyšák od rána táhne, táhne ráda, táhne dobře táhne furt. Ale pravděpodobně protože se vyspala na živé kontrole a dobře najedla tak jí uprostřed toho pole takhle o půlnoci popadne amok od radosti a neví sama co se sebou tak se vrhá na Dokýšáka, kterej se chudák skrejvá jak jen to jde, já ho chráním ale nejde nám to moc ani jednomu. Ejmyšák je totálně v tranzu, nikde nikdo, nedá se nic dělat odpojím její vodítko a čekám co bude.

Po deseti minutách lítání v kruzích okolo nás se konečně zastavila! Tohleto modrooký zviřátko unavit je vážně oříšek! Připnu jí zpátky a pokračujeme dál. Když si chci konečně nasadit rukavice a pokračovat v cestě tak zjistím že mám jenom jednu a ta druhá je někde uprostřed toho pole. Vracet se nebudu... ani ne po půl hodině toho hořce lituju , páč do rána daleko a nohy i ruce mě mrznou! Pokračujeme dál do vesničky. Přicházíme k prvnímu domu u vesničky a hned u cesty je dřevěná budka, jak přijdeme blíž zjišťuju že je to kotec a v něm dvě psiska uřvaný. Ejmyšák neřeší, Dokýšák si zařve taky ačkoliv ho tlumím jak můžu, ale kotec je příliš blízko cesty.

I rozletí se okno od domu takhle v jednu hodinu v noci a ozve se laskavý mužský hlas: To si ty zkurvený čokly nemůžete venčit ve dne!!!????!!! Stejně laskavým hlasem odpovím : NEMUŽU! Odcházím s myšlenkou, že za mnou jde dalších xy trekařů a dnes tu budou mít ještě hodně veselo. Pokračujeme dál po zelené tmavým lesem a stále přituhuje, už se nekloužu na bahně ale na sněhu a ledu.Ukopnutý malíček na levé a ukopnutý palec na pravé o sobě dávají opět vědět a tak na chvíli zastavuju vytáhnu karimatku a dáme pauzu do té doby než se do mě dá zima. Nastává klasická situace, Dokýšadlo dojde na konec vodítka natáhne gumu na max. a tam zalehne (co nejdál nedej bože, aby se ho někdo dotýkal) zatímco Ejmyšátko se rozhlédlo, nakráčelo na karimatku narvala se mě na bok položila hlavu na rameno, oblízala celej ksichtík a usnula, je to prostě miláček. Za chvilku je zima a tak vstáváme, než se vyhrabem prolétne okolo nás pár čelovek. Dokýšátko nakrklé že se vstává, Ejmyšák nadšený, jupííí bude zase akcé. Ta houska je prostě nezmar nezničitelnej! Pokračujeme v klouzání po lesních cestách, jakmile dorazíme na asfalt kloužem dál protože na všem je vrstvička ledu. Od předposlední kontroly K9 stále stoupáme lesem až k zámečku Karlštějn na K10. Zastavím a měním si ponožky, heléé ten nehet na palci je uplně modrej! Mezi tím Ejmyšáka opět chytají amoky a lítá ze strany na stranu a vrhá se na Dokýšáka a není k zastavení, škoda že nemá vypínač, občas by se hodil :-)

Na poslední kontrole K10 už se nám začíná rozednívat, čeká nás posledních 10 km do cíle. Až do Pust Rybné je to lesní cestou která je posetá kamením a kořeny který jsou zalitý v ledu. Buď o ně zakopávám nebo se na nich kloužu a zároveň přehazuju neustále jednu rukavici z pravé a levou a z levé na pravou...Z Pusté Rybné už je to jen do prudkého kopce, naštěstí Ejmyšákův šestý smysl zaregistroval že se blížíme do cíle a rve nás oba s Dokýšákem kopcem vzhůru až na Lucký vrch kam dorazíme ráno v 7:21. A konec závodu oznámíme hlasitým radostným zvoláním tajné šifry Kajááááááááááááák :-)

Suma sumárum první letošní LONG délka 82 km, čas 23:27 hodin, naprosto bez bloudění, jeden ukopnutý malíček, jeden ukopnutý palec, ztracená rukavice, ohořelé boty, dvě uťapaný psiska, jeden mobil v bahenním zábalu, kterej už si ve dvojce určitě nezahraje...

No s těma uťapanýma psiskama to nebude tak horký, doma se ptali jestli jsme vůbec šli, že jsou nějaký moc akční ...