Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bloodywalk part II

 

p1020579.jpgPřihlásila jsem sebe a Dokýšáka na dogtrekk Bloodywalk MID 50 km v Krkonoších. V podstatě jsme ani nikomu nenabízeli, aby do toho šel někdo s náma, protože již podle názvu se dalo tušit, že 50km v horském terénu nebude žádný med. Brzo v sobotu ráno po vyvenčení a zaopatření Fajušky, nás páníček odvezl na místo startu v Prosečném a tam nás zanechal našemu osudu. Po vyzvednutí mapky a krátké rozpravě, u které se nás sešlo zrovna 5 odvážných se v 7:19 vydáváme na trať vstříc novým zážitkům. I přes ranní vlhko, teplo a mlžný mrak, který se válel přes nedaleký kopec probleskovalo sluníčko a zvedalo hlavně mojí náladu. Dokýšákova náladička je na úrovni nejvyšší, všude samá stopa od pejsků, tolik krásných voňavých keříčků, které je třeba přeznačkovat, pravděpodobně před sebou máme i nějakou tu háravečku  :-) Dle mapy uhýbáme z asfaltové silnice směrem na čihadla a máme jít kolem vysílače k nákladní lanovce. Polní cestičkou, mokrou trávou přeskakujeme bláto kaluže, abych neutopila boty hned po ránu. Na vršku čihadla se válí hustá mlha, ale my bez pochybností pokračujeme úzkou bahnitou cestičkou, která je doslova prošlapaná od lidí i psů a vyhlížíme lanovku. Sejdeme na asfaltovou cestu a další cca 2 kilometry pokračujeme v hledání lanovky, někde už tu dávno musí být. U cedule s označením obec Terezín, znejistíme definitivně a utvrzujeme se u místních chatařů, že jdeme sice hezky, ale bohužel úplně na opačnou stranu :-/ Ochotně se mnou prostudovali mapu a ukázali nám kudy nejlépe zpět. Naše vzdálenost od lanovky a naše kufrování čítá minimálně 6 kilometrů. Rychle se otáčíme děkujeme a vydáváme se správným směrem po asfaltové silnici dál, jdou na mě mrákoty, zabloudit hned na prvních kilometrech, to snad dokážu jen já. Omyl nejdou na mě mrákoty, ale hovada. Procházíme údolím kolem potoka a mezi tím co studuju mapu, nadávám si, musím ještě odhánět dotěrný hmyz, který už se stačil trefit do pravé i levé půlky (to aby se mě lépe šlo), lokte a krku. To nám ten den, ale krásně začal! Aby jsme se vyhnuli dalšímu bloudění po lesních stezkách pokračujeme po asfaltové silničce přes Lázně a Černý důl Fořt směrem k lanovce. Cestou z dálky pozorujeme vysílač, kolem kterého jsme měli procházet, ale přímo k němu se kvůli všudy přítomným pastvinám a skotu projít bohužel nedá. Z malebné vesničky Fořt se po zhruba 2 kilometrech dostáváme konečně k lanovce,  mobil ukazuje, že je po desáté. Časová ztráta skoro dvě hodiny :-/ slunce začíná pálit a Dokýšadlo si zpestřuje chvilky vyštěkáváním cyklistů, já jeho umravňováním. Procházíme středem místní malinkaté letištní plochy a pod lanovkou dokráčíme až na hlavní silniční tah na Vrchlabí. Nekonečná kolona aut nás nutí se proplétat skoro příkopem. Naštěstí po chvíli uhýbáme na vedlejší úzkou silničku směrem do hor a kopců, která začíná prudce stoupat. p1020631.jpgV kopci doháníme a předcházíme trekaře. Trošku mě zvedá náladu fakt, že teď vím, že nejsme na trati poslední a že se zdá, že australák je schopen dohonit a předejít i husky :-) Na kraji Lánova procházíme kolem kamenolomu, který dnes uvidíme ještě mnohokrát z různých dálek, cestou doháníme další trekařky. Jejich majestátní českoslovenští vlčáci kráčí důstojně bok po boku, zatímco já procházím kolem s hopkajícím jelítkem na druhém konci vodítka (zlatá Fajuška). Po osvěžení v potoce míjíme první kontrolní sešit, do kterého se podepisujeme zapíšeme čas 11.35 a pokračujeme kopcem zvaným Peklo směrem vzhůru. Cestou míjíme dva říční brody, já s úžasem hledám jak je překonat suchou nohou a hlavně botou, zatímco Dokýš se do vody nadšeně vrhá. K mé radosti je za stromem schovaná dřevěná lávka, a tak se nemusím přemlouvat k žádným velkým skokům přes kaluže. Díky bohu, protože nekonečným stoupáním mě začínají tuhnout nohy. V nohách už máme cca 20 km. Během přemýšlení, zda udělat pauzu a nebo to prostě rozejít, přicházíme k další kontrole. Milá paní nám otiskla na závodní kartičku razítko modrého pejska :-) nalila trošku optimismu do žil a tak pokračujeme prudkým stoupáním a šplháme k Tetřevím boudám, kde se máme určitě zastavit na oběd. Kolem 13.00 na nás z lesa konečně vykouknou. Dáváme si pauzu, konečně zahazuju příšerně těžký batoh v kterým vleču krom všeho jiného 3,5 litru tekutin a skládáme se s Dokýšem na trávník.  Přestávku jsme si udělali jen kraťoučkou, bohužel nebylo moc kde se schovat ve stínu, a tak jsme za chvilku pokračovali opět po asfaltu po zelené směrem na Dvorskou boudu. Cesta se díky kopci neskutečně vleče, slunce pálí, asfalt je rozžhavený až teče a kousek stínu nikde. p1020615.jpgDokýš hledá každou louži k namočení a osvěžení, do každé louže lehá a namáčí si břicho. Díky stoupání mám srdce v krku, pumpa maká na 100 procent. Jakou pak má asi trvanlivost, přemýšlím že pokud se zadře tak mám aspoň vhodnou barvu oblečení, červené tričko a kraťásky se budou z helikoptéry dobře hledat :-)). Těsně pod vrcholem stoupání míjíme další trekaře. Vesměs většinou longaři, kteří jsou už druhý den na cestě. p1020646.jpgSmekám před jejich výdrží a odhodláním. Ve 14:50 dobíjíme nejvyšší vrchol tratě 1327 m v nohách máme cca 30 kilometrů a těšíme se, že od teď už budeme jen klesat. Za odměnu si dopřáváme půlhodinovou pauzu, moje otlačené prsty z bot a Dokýšovic obroušené tlapky se  hlásí o slovo. Na kopci se zatahuje a začíná foukat studený větřík, který nejdřív příjemně chladí, za chvíli ale začíná být propocenému tělu zima. Budím Dokýše, kontroluju jeho packy a slibuju, že odteď už jen z kopce nebo po rovině. Pokračujeme opět po asfaltu kolem pastvin oveček. Snažím se jelítko přesvědčit, aby se držel na trávě a vyhýbal se asfaltu a zároveň se kochám výhledem do krajiny na celé Krkonoše. Ve chvíli, kdy v malé tečce v dálce rozeznávám kamenolom, který je pouze v půlce cesty zpět mě přechází poslední zbytek humoru. Dokýš začíná být unavený, místo aby šněroval zprava do leva jak to s oblibou dělává, přiřazuje se k mojí noze. Míjíme sympatickou tajnou pohyblivou kontrolu na trati, která nás chce odvést k autu. Můj mozek asi zůstal někde dole a tak po chvíli vysvětlování se dobereme k závěru, že my nejsme ti co závod ukončili a hodláme pokračovat dál. Za odměnu dostáváme otisk oranžového králíčka do karty a pokračujeme kopcem směrem dolů do údolí. V prudkém kopci si začínám uvědomovat všechny prsty na nohách, jak naráží na šev ponožky a ten na špičku boty. Trnu při každém kroku a modlím se aby ten prudký kopec brzo skončil...nebo skončím já. Přemítám, jak dlouho by asi vydrželo 60 kilo masa 20 kilovému Dokýmu na barf. Možná by se zprvu ostýchal, ale v tomhle vedru by flákota začala asi brzo zavánět a tak by se možná nejdřív s chutí vyválel a pak by si dal... U hříběcích bud nešťastně hledám další kontrolu, co nám to jen ráno povídali. Proč mám tak krátkou paměť ?! a pocit, že sešit musí být v restauraci, motáme se na plácku jak vítr v bedně až začínáme být podezřelý. Nemůžu nic najít tak alespoň fotím jelítko před chatou jako důkaz místo slibů a pokračujeme. O pár desítek metrů dál nacházíme kontrolu u reklamní cedule. Náš zápis je ze 16:30 a pokračujeme podle šipek dál. Tady si musíme dávat pozor, oproti mapce je zde změna trati a tak hlídám každý krok. Už si nechci zajít ani metr. Sleduju v mapě vrstevnice, říčky, počet lanovek, potůčky, kostelíček ve Strážném..už ani metr navíc! Alespoň se konečně začínám trošku jistěji orientovat v mapě a terénu. Pod Strážným hledáme pokácený strom, na kterém má být další cedulka směru, nějak se nám ho nedaří najít. Zatím co já hledám v mapě a intenzívně přemýšlím Dokýšek si ustlal v trávě, zaklapnul víčka. Místní domorodec, který nás pozoruje nás po pár minutách osloví: Ten pes je nějakej línej ne? Myslím si něco o sedacím svalu a rači nereaguju... pozoruju jak se přes kopec valí mraky a v dálce duní hrom. Na  klidu mě nepřidá ani telefonát z domova, že se na nás valí velká bouřka. Nutně se musíme vymotat z hor před příchodem bouřky. Nehodlám se v žádném případě stát hledaným objektem záchranářů. Po pár hromech se jelítko zvedá a pokračujeme v cestě jednou z mála lesních pěšin na trati.. Bohužel po zhruba dvou kilometrech končí a šipka nás opět vrhá na nemilosrdný asfalt. Asfalt před náma, asfalt za náma, snažím se nám ulevit jak se dá a tak se vydáváme loukou těsně vedle asfaltové cesty, která je zarostlá v křoví. Se strachem hlídám, aby jsme neminuli nějakou odbočku. Bouřka nás naštěstí minula a slunce opět svítí Z čista jasna se těsně před náma zjevil opět náš starý známý kamenolom, cesta už tak prudce neklesá, prsty na nohách se přestali hlásit o slovo, nová síla a optimismu se mě vlévá do žil. Ne na dlouho... Dokýš si hraje na Fáju. Zalehl na kraj silnice zaklapnul víka a dělá, že neexistuju. Dobrá je tedy čas na krátkou pauzu. Usedám vedle něj a věnuju se studiu mapy, vyřizuju telefonáty, vytahuju poslední housku, Dokýšek otevře jedno víčko, vrhne na mě krvavý upíří pohled a zase ho zavře aniž by zvednul hlavu. Dobrá pauza bude asi delší. Ale nevadí je světlo a máme ještě čas. Je osm večer, po hodině Dokýšova spánku a mé duševní rozpravě na téma " neunavitelný p1020627.jpgaustralský ovčák" začínám být lehce nervózní. Slunce zapadá, stíny se prodlužují, cesta před náma je ještě dlouhá (zhruba 8-10 kilometrů) rozhodně  bychom měli už jít. Uvažuju jestli je dobrý nápad zout si boty a vyměnit ponožky myšlenka ale zůstane nedokončená, protože se v tu chvíli ozve v dálce hlasitý výstřel, jelítko je v sekundě na nohách a k mojí radosti pokračuje p1020687.jpgokamžitě v chůzi jako kdyby na únavu zapomněl. Během nasazování batohu zjistím, že už vůbec není těžký, v lahvích zbývá jen zbytek vody, jídlo došlo. Ochladilo se, asfalt vychladnul a Dokýšek chytá druhý dech a tak k mojí radosti vyrážíme dál. Musíme se za světla prokličkovat posledním úsekem v terénu a dostat se na poslední asfaltovou silničku, která vede do cíle. Pokud to nestihneme do úplného setmění budeme 100% opět kufrovat. Procházíme hlavní tah na Vrchlabí kanálem a u benzínky zahýbáme do polí. Dokýška na asfaltu zcela evidentně nepříjemně tlačí každý kamínek, opětovně kontroluji tlapky. Krvavé ani zraněné nejsou jen hodně obroušené polštářky i drápky, nedá se nic dělat, musíme nasadit na přední tlapky botičky. Zatím co nasazuji botky vyřizuji telefonáty, uklidňuji hysterickou rodinu, ujišťuji organizátory, že ještě můžeme a nehodláme se vzdát, odbývám kamarády, abych si nevymlátila baterii v mobilu. Přece jen bych měla zůstat na příjmu pro strýčka příhodu. Zatímco krajina se noří do tmy fotíme poslední foto. Dokýš bojuje s botičkama a zhruba po kilometru jednu ztrácí. Druhá drží a zdá se, že mu dělá dobře. Hledáme kostelíček s poslední kontrolou, vytahuju z kapsy baterku, kterou sem si původně vlastně vůbec sebou brát nechtěla. Díky ní zázrakem nacházíme i poslední kontrolní sešit v bráně u kostelíku, do kterého zapisujeme čas 21.45. Míjíme cedulku se šipkou p1020701.jpgna asfaltku, která vede do cíle. Je tma. Před náma je ještě úsek 2-3 možná víc kilometrů mezi domky Horního a Malého Lánova. Přes mostek přejdeme vodu a já utěšuju sebe i jelítko, že už tam fakt brzo budem :-) Kráčíme po asfaltové silnici mezi domečky, občas nějaká lampa nám svítí na cestu. Auta, která nás míjí se pod rouškou tmy zběsile řítí a absence chodníku  pro pěší nás nutí uskakovat do příkopů. Vypnutý mozek se snaží rozpoznat chaloupku z které jsme ráno vycházeli, s baterkou hledáme značky na silnici, sakra někde to tu už musí být! pokračujeme další rovinku step by step, Dokýšek se snaží držet těsně vedle nohy. Tak těsně až se mě podaří ho chudáka přišlápnout :-( nadávám si, že čumím jinam, nadávám jemu, že se plete...po dalších 300 metrech zjišťuju, že nemá botičku. Kašlu na ní, vracet se nebudem... pokračujeme dál. Někde tu ten domek už musí být, to není možný, poblikávám baterkou střídavě do mapy a na okolní domky Příště si vemu pořádnej halogen! To není možný, museli jsme ten domek přejít, váhavě  pokračujeme dál, do další mírné zatáčky, vypadá to tu všude skoro stejně... chytám hysterák, určitě jsme to už přešli, musíme se vrátit. Otáčím Dokýše a vydáváme se cestou zpět, hlava šrotuje: Jak jsme to mohli vůbec přejít!? To by se Fáje nestalo, ta má radar a vždycky přesně ví, do cíle mě vždy neomylně dotáhla.... jak to mohl Dokýš minout? Jak se vůbec jmenuje tahle vesnice (cedule nikde) Jsme vůbec ve správný vesnici? Jsme zase někde úplně jinde, museli jsme to už dávno minout. Každý metr se zdá jako deset a půl kilometr jako dva, pořád se vracíme... Bože, jsem strašnej zmatkař. Poslední kontrolu jsme našli, našli jsme i ceduli se šipkou na tuhle silnici, nemůžeme být úplně někde jinde...! Stát! čumím do mapy... hledám jakýkoliv záchytný bod. A hele nákladní lanovka! Vede přes silnici po které musíme jít, v černé tmě po lanovce ani stopy..jdeme opět zpátky! Otáčím Dokýše, který naštěstí nepřemýšlí a jen jde kam mu ukážu. Kráčíme další dobrou čtvrt hodinu než dorazíme k prokleté lanovce ! Hurá jdeme správně! Úlevou nebo únavou se mě podlamují kolena...kontroluju mapu a měřím, kolik ještě zbývá do cíle. Posledních 1 - 1,5 km. Ted už jen neminout ten správný domeček. Zatím nejdelších 1,5 km co jsem kdy šla, poočku sleduji unavené Dokýšátko a nadávám si jestli toho na něj nebylo dneska až moc, přece jen je to ještě mládě, musí toho mít plný zuby, už určitě nemůže chudáček můj malej...neujdeme ani 10 metrů a z příkopu vyběhne kočka. Chudáček malý unavený vystartoval kupředu za micinou a zastavil se až ve vzduchu, když ho zadrželo vodítko připoutané k mému pasu. Nemám sílu ani nadávat ani se vzepřít, do cíle dorážíme přískokem vpřed za mohutného rykotu Dokýše cválajícího za kočkou. Já mu dám chudáček !!! Procházíme brankou a vychutnáváme si mohutný potlesk odpočívajících trekařů, kteří došli před náma. S pocitem posledního týmu na trati (později se ukáže, že tomu až tak nebylo), který to nevzdal a došel v čase 15:09. Stav kilometrů cca 56-58. I přes nabízený pivní mok prosíme o holou vodu pro oba a prohodíme pár slov s organizátory. Mezitím už si pro nás dorazil páníček, vyzvedneme si diplom, rozloučíme se a vydáváme se směrem k domovu. Je těsně před půlnocí, dnes byl opravdu dlouhý den :-)
 
Mapa s trasou
 
 

Mapa s trasou

 

Diplom

Fotogalerie ZDE

 
 

Portrét


 

Poslední fotografie


Kontakt

Anketa AI


Anketa AUO