FEIKO

Vyrážíme směr Krušné hory. Hodný páníček nás naskládá do svého sportovního autíčka a rychlostí blesku odváží do Kempu v Oseku. Na místo dorážíme těsně před setměním a na poslední chvilku před rozpravou. Rozloučíme se s páníčkem, naházím věci do chatičky, ooooojaký to luxus máme s Dokýšátkem chatičku jen a jen pro sebe! Kemp sice mnohokrát oceněný inspektorem "týví znova" ale naše chatka tedy má svá nejlepší léta již dávno za sebou a pamatuje Šemíka, když byl ještě malé hřibátko...ale co už, na přespání nám to bohatě stačí a zítra stejně budeme trávit noc pod nějakým smrčkem. Vyzvedne si nás Olda a vyrážíme na rozpravu, bez které bych byla na trati pěkně zmatená, kontroly totiž nejsou vyznačené a musím si je sama zakreslit do mapy, jak vtipné. Úseky bez turistického značení nejsou na trati značeny žádným pořadatelským značením a tak doufám, že stihnem dorazit do cíle do neděle..záměrně ale neuvádím které :-)) Po rozpravě ještě chvíli posedíme, v hospůdce, kde už nám neuvaří, jídlo je jen do půl desáté :-( hmm tak to abych ujedla už teď z vlastních zásob. Probíráme co nás čeká a protože člověk míní a život mění je vše zase trochu jinak, Pavla nedostala dovolenou a tak bohužel dorazí až o den dýl a měla by jít jen MID. My s Oldou by jsme jí měli po cestě někde potkat a do cíle dojít už společně.  

Ráno raníčko svítí nám sluníčko :-) Rychle posnídáme z vlastních zásob, oblíkneme dres na cestu, dobalíme krosničky a můžeme vyrazit. Olda mi ještě na poslední chvíli přidělává hadičku na pití, kterou se nabídl že mě opatří, vysvětlí co a jak. Prima budu se konečně moc průběžně zavlažovat :-) Na startu nám na ruce přilepí pásku na kterou si údajně budem psát kontroly..když to zjistím už jí mám na pravé ruce a psát tedy budu muset levou :-/ V 7:08 vyrážíme, je krásně, sluníčko, obloha je azurová, bude pěkný den. Z kempu musíme po žluté a čeká nás cca 6 km po rovince, projdeme Osekem a do Křižanova a hledáme zelenou turistickou značku, která nás má dovést Domaslavickým údolím nahoru na Rozcestník Pod Vrchem tří pánů. Už na začátku úseku Olda šlápne do pedálů a zmizí nám za první zatáčkou a tak si šlapu jen s Dokýšátkem pomalu směrem do kopců. Ale osamoceni nejdeme, neustále nás dobíhají zkušení trekaři a tak jim uhýbáme a jdeme si svým tempem. Nechci se uhnat hned v prvním kopci, ještě jsem se ani nerozešla a cesta už začíná stoupat strmě vzhůru. Jdeme kolem potoka Dokýšátko se cachtá kdykoliv má vodu po ruce/pacce. Jsme zhruba v polovině kopce, funím jak lokomotiva a tak se těším, že konečně se můžu pohodlně na pít aniž bych musela zastavovat a sundávat ze zad těžkou krosnu. Sundám tedy černou ochranou čepičku a těším se na osvěžení...saju saju...jde to ztuha...saju saju a nic...hmmm pokračujeme bahnitým úsekem a protože nechci namočit boty v prvním marastu tak odkládám zkoumání pití na pozdějš. Stoupáme do kopce je čím dál prudší, tepová frekvence se rapidně zvyšuje a pocit žížně se vrací. Cesta vypadá lépe a tak se opět můžu vrátit k sosání. Zkouším to zkouším a pořád nic, sakra! asi leknu. Začnu si tedy prohlížet koncovku hadičky, a zjistím, že na ní je přivařený ochranný igelit! jáá trupka! tak takhle by to teda fakt nešlo :-))) odloupnu igelit, a ač mám v krku vyschlo, slintám jako bernardýn jak se těším na osvěžení. Čím víš stoupáme tím prudší je kopec, trošku osvěžení už potřebuju jak sůl. Stále stoupám a vracím se k sosání... pořááád niiic, to není možný...co to ten Olda říkal... jo aha že mám tu koncovku zkousnout :-) konečně se snad napiju... koušu koncovku koušu sosám sosám a voda nikde! Herdek! já sem snad uplně blbá, tak asi ač savec nemám sací reflex, já se snad nenapiju! Jsme těsně pod vrcholem stoupání Olda kdesi daleko vpředu, já jazyk na vestě, a z hadičky nedostanu ani kapku. Nahoře už na nás čeká Olda, který na můj zoufalý dotaz s ledovým klidem odpoví:

Přece musíš otočit tu pojistku ! No jooo ty brďo, dyť si mě to včera říkal ! Hmmmm, v hlavě mě bliká jediná myšlenka pííít píít a tak už neposlouchám Oldu dál, otočím pojistku, zkousnu a .... jdu do kolen, rozkarbovaná natlakovaná minerálka se dere prudce ven, nečekám to a tak mám krom osprchovaných mandlí i vodu na plicích :-)))

až ted zaregistruju Oldův smích a proslov o kdysi osprchované Pavle...jak je vidět utopit se dá i na lžíci vody :-) konečně se pořádně napiju a vyrážíme po žluté, která nás dovede až na vrch tří pánu a odtud už po červené po asfaltové hřebenovce nás čeká příjemný rovinatý úsek. V dálce před náma vidíme tři větrné elektrárny, kolem kterých máme procházet. Cestou stále v řadě trekařů pokračujeme krásnou hřebenovou cestou a kocháme se výhledy do kraje. Obrovské větrníky sice hyzdí krajinu, ale momentálně jsou pro nás skvělým orientačním bodem, od kterého měříme vzdálenosti a směr kudy máme jít. Pořád po asfaltu, krásně po rovině přicházíme až do Nového města, cesta se změní na štěrkovou vede loukou a tak se snažíme kamení vyhýbat a jít po trávě. Projdeme lesem až k horské chatě Vitíška, kde leží poslední sníh (který si Dokýšátko náležitě užívá) a je umístěna první kontrola. Vzájemně si s Oldou označíme kontrolní pásky a na rozdíl od některých trekařů, kteří jdou na Vitišku studovat první knihy pokračujeme po červené dál směrem na Cínovec. Cesta je místama krásná hliněná, ale čím víc se noříme do lesního porostu tím více štěrku a šotoliny na cestě přibývá. Olda s Barunkou jsou kdesi v předu a tak si úžívám úsek uplně sama, les, hory, výhledy, slunce, nádherný klid. Cesta najednou uhne doprava do prudkého kopce, vleču se krok co krok, Dokýšátko šlape vedle mě a od rána ještě pořádně nezvedl hlavu, neustále lustruje terén, a všechny ty fenečky co jdou před náma. Při jedné z mnoha zastáveček, když studuje trs trávy u cesty, na něj zírám a všimnu si kovové dvacky u jeho čumáku, u tlapky desetikačka a další a další...suma sumárum jelítečko našlo padesát korun, je to dobrý pes :-) Nekonečné stoupání se strašně vleče, když se dostanu na začátek poslední rovinky zahlídnu Oldu úplně na konci. Ježíší kriste jak to děláá???? Neříkal náhodou, že ho bolej nohy a že mu to dneska nechodí? Pokračujeme si svým tempem až nakonec Oldu dojdeme...a to jen proto, že na nás sedíc pod klečí čeká :-)

Společně pokračujeme opět asfaltovou silnicí na Cínovec, kde plánujeme první zastávku v hospůdce u golfového hříště. Nasypeme se i s chlupáčema na terasu hospůdku, kde už nás pár je. Objednáme první polívku a pití za "golfové" ceny. Ale bylo to moc dobré, česnečka přišla vhod. Pofukuje studený vítr a dává se do nás zima a tak vyrážíme dál. Jsme na zhruba 30 tém kilometru, a z vesela si po rovinkách pokračujeme po červené dál směrem na Komáří vížku. Proklestíme se obcí Cínovec z dálky  prohlédneme bývalou celnici, nádherný kostelík, pokocháme se pasoucíma koníkama i smečkou haskounů.  Projdeme kolem velkého parkoviště a Olda se až pod kopcem přece jen dostane na vrchol! Podle jeho nadšení si asi připadá jak v ráji :-) a už plánuje jak se sem po treku vrátí. Cimrman by řekl: A nejhorší jsou trpaslíci! Ty potvory vám vlezou všude ! :-))) Ted se nacpali Oldoj do hlavy a další dvě hodiny básní jen o nich :-)) Propleteme se kolem krásného kostelíku opustíme asfalt a vnoříme se opět na štěrkovou cestu. U altánku nás čeká K2, kochám se výhledy a pokračujeme hřebenovkou po červené na Vitíšku. Cesta se vleče a štěrková cesta dává nohám zabrat, hůř než my na tom budou psí tlapky. Je vidět, že jim cesta není příjemná a Dokýšadlo se chytře snaží jít bokem, i když to často kvůli klečím nejde. Kolem druhé odpoledne dorazíme na Komáří vížku, sice hlad nemáme, ale protože pak dlouho nebude žádná hospůdka tak se zastavíme na malé osvěžení a necháme trošku odpočinout chlupáče. Z původně plánovaného pití si nakonec dáme ještě hovězí vývar. Výýýborrrrrneeeeej!

Půlhoďky posedíme a vyrážíme dál loukou kolem pastvin s dobytkem. Cesta je nekonečná sluníčko pálí a je opravdu vedro. Dokýšátko by potřebovalo smočit a tak drobátko stávkuje a hází vozembouchy. Jakmile mu slíbím chladný potůček a stín lesa je ochotný pokračovat v cestě dál. Červená nás z pohodlné louky opět nemilosrdně vrhne na asfaltovou silnici a pokračujeme dál přes Habartice až k rozcestníku U Adolfova kde uhýbáme do louky na modrou. Už z velké dálky vidíme stan! kolem trekaře...a už slintáme jak psiska před večeří protože víme, že nás čekají opěvované palačinky. Úsek k nim skoro proběhneme, uvážeme psiska ve stínu stromů, Dokýšadlo dostane housku a my se jdeme svalit k palačinkám. Nejprve si označíme kontrolu K3, a pak už to jede, čajíček, citronek, palačinka výběr z několika druhů marmelád je luxusní! Já dávám přednost pruhované nugetě. Takhle teplé, čerstvě upečené na louce mezi kopci, po několika desítkách kilometrů chutnají obzvláště výborně. Dám si do jedné nohy ..pak i do druhé... a pak už raději prchám, aby zbylo i na ostatní :-) Ještě vyplníme dotazníček, který nám má pomoct najít poklad a prozradí nám kód s kterým si můžeme vyzvednout nějakou část pro sebe. Pokračujeme nádherným bukovým lesem směrem dolů až do Liboňova. Dle instrukcí se prokličkujeme na starou již nefunkční trať (oni tu jsou stále železné koleje, to je ještě naši čokoládový spoluobčané neodvezli do šrotu? inu zázraky se stále dějí..)  a proplétáme se k památníku generála Vandamma a vyzvedneme si svůj poklad. Zrovna se nás tu pár sejde, společně pak pokračujeme po kolejích až do Chlumce kde by měla být minihospůdka.  Ve skupině v šest večer dorazíme do Chlumce do hospůdky, která je v bývalé železniční zastávce..dávám si točenou limonádu. Mají jen malinovku ! uuuuf tak nevím co bude horší vypít tenhhle půllitr a nebo zdolat celý Krušnohorský trek :-) Prozatím zdolám alespoň tu malinovku, v družném hovoru o všem možném i nemožném se s ostatními třekaři chystáme na kopec, který nás právě čeká. Dokýšadlo hlasitě komentuje skupinu dětí co si nedaleko kopou do míče a není moc k utišení... zase plejtvá energii pako jedno chlupatý! Olda zjišťuje, že Pavla nedbaje jeho rad vyráží v pět hodin odpoledne úplně sama (bláááázen) jako poslední na LONgovou trať a je z toho mírně řečeno nesvůj... Ještě za světla vyrážíme po zelené směrem vzhůru, jsme totiž úplně dole pod Kruškama tak zase musíme vystoupat nahoru. Už dole pod kopcem se všichni rozprchnou a rozeběhnout a tak do kopce stoupáme téměř o samotě...jen v závěsu máme australandu Jenny s paničkou. Kopec ,kopec kopec nekončící krpál, zdolávám hlavně pomocí hůlek..to jelito netáhne a netáhne. Nahoře u kapličky na nás skupinka čeká, začíná se rychle stmívat proplétáme se cestou bez značení a snažíme se dohonit další káčko u Kotelních rybníků. Ve tmě padá špatné rozhodnutí a tak jdeme sice po modré, ale na opačnou stranu (směrem z kopce) abychom dole zjistili svůj omyl a kopec si opětovně vylezli a šli na správnou stranu. Po další půhoďce hledání dorazíme ke kontrole u rybníků. Olda už se rozhlíží po vhodném místu k bivaku, tady to ale nebude je tu mokro a zima od vody. Lesem pokračujeme dál až docházíme těsně k městečku  Krupka. Olda najde krásnou rovnou vrstevnicovou cestu a tak padne rozhodnutí zabivakovat zde. Přidávají se k nám i další a tak nás bivakuje společně víc. Olda zjišťuje, kde je Pavla, která se nehlásí a dělá si starosti. Vyřídíme ještě pár SMS a ukládáme se k spánku. Štastné Dokýšadlo si lehne přes celou mojí deku a spacák...tak takhle by to nešlo ! navleču na sebe další vrstvu oblečení zapluju do spacáku a protože nikde není nic na uvázání psiska připoutám si ho k sobě. Usínám pod hvězdama, noc naruší jen procházející trekaři a srnka. Hlídač prostě hlídá :-)