Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jizerskohorský Dogtrekking 4. ročník

 

 

 Ranní mlhaPo roční pauze jsme se plni očekávání a v rámci tréninku přihlásili na Jizerskohorský dogtrekking 4 ročník s DOGS and FUN. Ač přihlášení jako jedni z prvních se naše jméno stále nezobrazovalo na startovce, a tak jsme začali být lehce nervózní a zjišťovali, kde je chyba. Po ujištění pořadatelů, že je vše ok jen se prostě nějak nedaří protlačit naše jméno do seznamu (asi tiskařský šotek :-)) necháváme čas plynout. Tři dny před trekem začíná být nervózní i druhá polovina našeho týmu (Kazišovic) a pomáhají urgovat naši účast u pořadatelů. Poznámkám typu třeba je to znamení, aby jsme nejezdili se pobaveně usmívám. V den D, ráno cvičně před šestou rozhýbávám tělo na našem obvyklém cca 2 km dlouhém venčícím kroužku s Fajuškou . Počasí se na nás mračí a tak pro sichr beru silnější bundu do deště. Před sedmou už stepujeme před domem a čekáme na odvoz na start. Díky Kazišovým nemusíme budit páníčka a přesunujeme se jejich autem. Díky! Naloďujeme se do auta, Dokýšek opět s hystericky nadšením: Bude výleeeet!!! A tak vyrážíme vstříc novým zážitkům. Doslova a do písmene. Místo startu se zdá být oproti jiným ročníkům nějaké liduprázdné. Brzy se ale začne rojit množství psů i lidí :-) Od osmé hodiny začíná předstartovní meeting, včetně promítání fotek z trati. Během meetingu nejprve bořím v tělocvičně dřevěné obložení radiátorů a jelito se hlasitě hlásí o slovo :-/ již jsme zcela nepřehlídnutelní...ještě, že Kazišovic sedí na druhé straně tělocvičny a neděláme ostudu i jim :-)) Vyrážíme na delší trať 43 km a tak startujeme mezi prvníma 9:05. Záhada proč se většina týmů hlásí na poloviční trať 21 km je vyřešena. Všichni dogtrekkovou akci pojali jako běh :-/ Pouze několik vyjímek, včetně nás, trať pouze projde (běhám pouze v sebeobraně..i když jak se později ukáže ani toto není zcela pravdivé ..) Nad okolním kopcem se válí hustá mlha, po mém třetím převlečení se nakonec rozhodnu pro odlehčenou variantu, pršet prostě nebude! Dokýš hýká, Kazík piští, vyrážíme společně na start vstříc kopcům. První úsek trati známe, změna na trati oproti předchozím ročníkům je až po cca 3 kilometrech. Do té doby snad naběhnou i mozkové závity. Uvedený úsek stoupáme, potíme se hned na začátku i když je mlha a sychravo a hlavně se snažíme včas uhýbat všem běžcům, pro které jsme jak slimáci na trati. U hřbitova v Příchovicích velím Dokýšovi hop, aby se opřel o nádrž a napil z místní studánky u hřbitova. Jelítko si ovšem hop vysvětluje po svém a do nádrže skáče rovnou šipku. Krotím první pokusy Kazišové o sběr hub. Marně...Kolem rozhledny Štěpánka stoupáme po modré, která přechází v zelenou a už klesáme krásnou lesní stezkou do dolního Kořenova, přecházíme hlavní silnici míjíme lanové centrum a stoupáme do druhého nejprudšího kopce na trati směrem k Harachovskému nádraží. Cestou se kocháme výhledem na golfové hřiště na nakloněné rovině, které prý vybudoval von Trautenberk před 354 lety. Nechápu jak se vůbec může někdo v tomhle krpálu trefit do jamky. Pod nádražím se barva turistické trasy mění ze zelené na červenou, dle itineráře máme jít po červené doprava. a hned v zápětí hovoří itinerář. Vydáme se doleva. Tak kam? doprava doleva? Směr Martinské údolí...nikdy sem tu nebyla tak váháme, odbočujeme doprava, ale poznámka "Vydáme se doleva" mě vrtá hlavou. Nahlodám i Kazišovic a začínáme zkoumat mapu, zjišťujeme, že sice máme mapu Jizerských hor, ale my jsme jí už opustili a úsek kde zrovna stojíme již je na Krkonošské části :-/ Po ujištění Kazišovic, jdeme správněěě se nechám ukolébat a pokračujeme po červené doprava. Lesní stezkou dojdeme na Vyschlá Jizerarozcestí u Diany a Harrachov se nám přiblížil o další kilometr. A sakra! už kufrujeme ! jdeme sice po červené, ale na opačnou stranu! Kazišová nešťastně volá přítele (manžela) na telefonu, který nás ujišťuje, že jdeme fakt blbě. Za nešťastného hořekování Kazišové se vracíme zpět a náš počet kilometrů se dnes navýší minimálně o 3 kilometry (zatím). Nádraží u Harrachova podruhé a zde se vydáváme správným směrem, ale opět nešťastně místo po červené, kráčíme po cyklostezce. Všechny cesty, ale vedou do Říma (k Jizeře) a tak seběhneme lesíkem k řece. Před sebou máme 5 kilometrů stoupání po asfaltové silniče, na které potkáváme hodně turistů i cyklistů. Při první příležitosti necháme vykoupat kluky lehce posvačíme a kráčíme opět vzhůru do kopců. Mlha se ztratila, sluníčko začalo pálit a asfalt se rozehřál. Kazišová se stále nadšeně vrhá po všech houbách. Přece je tu nemůžu nechat! (Bude muset, Kazišův košík je naplněn k prasknutí, na další trek jí doporučuju místo batohu nůši :-)))) Na konci stoupání těsně pod Bukovou horou se všichni přehřátí chladí v nádherné tůňce u tratě.

 

 Chlazení tlapek na trati :-)

Červená turistická značka nás vrhne do nitra lesa a úžasnou stezkou stoupáme směrem na Pralouku na Mořině. Doplníme zásoby pití a pokračujeme dál směrem k bunkru, kde se napojíme na žlutou značku a vystoupáme až na nejvyšší vrchol tratě s výhledem na Soušskou přehradu. V nohách máme 20 kilometrů, Dokýšadlo se narozdíl od neúnavného Kazika dožaduje odpočinku. Přesvědčujeme ho, že ještě není unaven a klesáme k Soušské silnici. Žlutá nás vrhá opět na lesní cestu a čeká nás kontrolní bod na trati u protržené přehrady. Cestou se ještě zastavíme u potoka, kde se plyšáci chladí ve vodě, Kazišová zalepí puchýře a přezuje obuv, já doplním zásoby energie. Přeběhneme kopec směrem k protržené přehradě, kde se pokocháme krajinou a otiskneme mnoho kontrolních razítek na různé části těla :-) Radost mě udělá nejen barva (jak jinak než modrá) ale i samotné razítko...jako dělané pro nás. želva :-)))) Vracíme se zpět na kopec, kde si pro nás pořadatel vymyslel nádhernou turisticky neznačenou trasu kolem dokola Desenského hřebenu a kopce Novina. Naprosto úžasná trať bezcyklistů a turistů, jen my les a žádný asfalt Ráj na zemi!  Po několika kilometrech se opět napojujeme na modrou a asfaltovou silničkou se vracíme k soušské silnici. Odoláváme lákadlu místních starousedlíků, kteří pořádají párty a pečou buřty. Minimálně Dokýš by si dal a jde se kamarádit s úplně cizíma lidma. Za buřta cokoliv. Po dotazu, zda také soutěžíme a ujištění, že na to opravdu nevypadáme raději kráčíme dál. Víc optimismu nám už do žil nalít nemohli. V nohách máme víc jak 30 kilometrů, začínají mě pobolívat kyčle a do bot sem si cestou nahamounila již nekolikátý kamínek. Vyndávat Někde v Jizerkách :-))se mě ho nechce. Pod nádrží Souš měníme modrou turistickou za zelenou a proplétáme se kolem Nýčových domků po vrstevnici dál a dál. V dálce vidíme malý kostel v Horním Polubném a mini kostelíček v Příchovicích, až tam musíme dojít a pak ještě pořádný kopec dolů. S Kazišovou probíráme co se dá, a ani po 35 kilometrech jsme ještě neprobraly všechno, hlavní témata jako práce, rodina a kynologie jsou prostě nekonečná :-)))  Dokýšek opět stávkuje na trati, Kazišová se k němu ráda přidává a lobuje za pauzu, i když jiným způsobem. Lehat si na silnici jí ještě nenapadlo ;-) Snažíme se napojit kluky, trošku se občerstvit a kráčíme dál. Přes kopce se začínají stahovat černé mraky a tak se dá předpokládat, že už asi opravdu zmokneme. Míjíme lavičku, která přímo láká k posezení, ale zastavovat se nám nechce. Jak Dokýšek trénuje trik "mrtvý" i bez povelu :-)))zastavím už se nerozejdu ! S tímto heslem na rtech trpíme a šlapeme dál. Vcházíme do Horního Polubného a cyklista, kterého jsme prve míjeli, když telefonoval si nás bedlivě prohlíží a otáčí se na nás. V hlavě mě probíhá, že asi už vypadáme hodně unaveně , když si nás tak prohlíží. Kažišová kráčí osobitým stylem (doslova pravila cituji: ala Forrest Gump) stěžuje si na bolest kolen a podhodnocenou zásobu růžových lentilek, ale ani to nám nebrání pokračovat v cestě kolem Kostelíku směrem k Příchovicím. V hlavě mě probíhá jaká trasa nás ještě čeká do cíle, vcházíme do lesa a nevěříme svým vlastním očím. Tedy já nevěřím a otáčím se na Kazišovou, zda vidí to co já a nebo jsme se obě zbláznily. Vidím ducha a nebo v lese poletuje muž v kšiltovce....ehm ehm JEN v kšiltovce ... první moje myšlenka je: přepadli chudáka ukradli mu šaty !!! (och jak se i ve svém věku najivní) Muž zmateně pobíhá...druhá moje myšlenka je, že běží z nuda pláže ... setinu poté mě napadá, sakra tady žádná nuda pláž není!!! CO TO JE!!!?? Muž sleduje naše kroky, střídavě jde vedle mě a vedle Kazišové. Snažíme se přidat do kroku, jistota, že muž není ani okradený ani nudista se ukazuje zcela jasně. Je to Průša! A Průša je kdo? No ANO úchyl!!! Nevěřím vlastním očím, srdce mám v krku, kluci ho vůbec neřeší. Bohužel :-( Sakra proč sebou nemám svoji Fajušku! Natrhla by mu tu jeho holou řiť! V tomhle na ní je 100% spoleh! Po neskutečně dlouhých minutách usilovného řešení vzniklé zoufalé situace (Průša se nehodlal jen tak vzdát) volám mobilem číslo 112 a dožaduju se okamžitého přepojení na policii. Skoro utíkáme k Příchovické kapličce, kde musíme čekat na příjezd hlídky. Jsme v šoku, jak se něco takového může stát na frekventované silnici, ve dne kde každou chvíli přejde auto, cyklista, projde turista. Kluci zatím odpočívají, my se snažíme probrat ze šoku. Policie si dává na čas :-/ Zdržení na trati se protahuje Voláme do cíle, aby na nás s vyhlášením nečekali, nevíme jak dlouho se zdržíme.. Policie si nechává popsat Průšu a vyráží hledat do terénu. My se vydáváme opět na trať, rozhýbat namožené svaly jde ztuha. Zbytek cesty probíráme situaci se všech stran až dojdeme k přesvědčení, že Průša byl cyklista, který si nás tak prohlížel. Nějak nepobíráme, co na nás po celodenní tůře a 40 kilometrech viděl a hlavně, že ho neodradili ani dva trhači kráčející po našem boku :-( Cestou se vrátíme v čase (o více jak 20 let) do doby Ruských vlajek a budovatelských hesel.

 

 

Ať žije CCCP!

 Poslední zastavení je opět u studánky u hřbitova v Příchovicích a pak už jen padáme (a to doslova) kopcem dolů do cíle. Kazišová poskakuje na kamenech, proklíná všechny svaté a hlavně svoje bolavá kolena. Já v duchu počítám kolik máme od rána v nohách a kolik kilometrů by jsme se ještě v tomto stavu byli schopní dobelhat. Kazík neomylně táhne do cíle, Dokýšadlo poznalo cestu, tak už neprotestuje a spořádaně ťape vedle mě. Cílová atmosféra je naprosto úžasná, čekají na nás samozřejmě skoro všichni :-)) za mohutného povzbuzování se snažíme ujít pár rychlejších kroků a simulovat běh, jsme opět poslední závodníci na trati. Dokončili jsme a jsme rádi, že jsme překonali lenost a nevzdali to, Kazišové pocit radosti trošku kazí fakt, že útěkem před úchylem poztrácela většinu pracně nasbíraných hub. Po vyhlášení a převzetí cen nás zbylá část Kazišovic rodiny nakládá do auta a odváží domů...Našlapali jsme celkem 43+3 km, poznali jednoho úchylnýho Průšu, dali si rande s policii v čase 10:50 a skončili na 2-3 místě ... celkem slušný skóre :-))) Co pak nás asi čeká příště...?

 

 

 

Fotogalerie ZDE