FEIKO

Společně s Hagískem a jeho páníčky jsme se vydali na zahraniční cestu do Rakouska, jejímž účelem byla dvoudenní mezinárodní výstava ve Welsu. Lákala nás možnost přidat se k Rudolfovým, vidět jak to chodí na výstavách v cizině a mít možnost porovnávat naše a rakouské výstavy a chtěli jsme také podpořit a fandit Hagískovi. Při té příležitosti jsme přihlásili i naší Feiko. Po druhé uzávěrce jsme zjistili, že naše třída otevřená je nejobsazenější třídou - jeden den 5 a druhý den 4 fenky, k tomu ještě  Feiko týden před výstavou téměř kompletně shodila zimní kožíšek a tak jsme celou výpravu od začátku brali jako dovolenou s velkým výletem. Vstávání hluboko uprostřed páteční noci nám dělalo veliké obtíže, ale přece jen jsme se překonali, nasoukali do auta věci sebe i Kevina (Fajuš) a vyrazili na cestu.  V Českých Budějovicích jsme se setkali  s Hagískovou smečkou na dohodnutém místě a naše výprava mohla pokračovat směrem přes hranice do Welsu. Po drobných cestovatelských peripetiích jsme v osm hodin ráno dorazili před výstavní haly na parkoviště, kde se k našemu údivu nevybíral žádný parkovací poplatek, což u nás není zrovna obvyklé.  U vstupu do výstavní haly nás ovšem čekal naprostý šok v podobě asi půlkilometrové fronty lidí a psů. Všichni stáli namačkaní v několika řadách vedle sebe a jen pomalu se sunuly ke vstupním dveřím. Nervozita začala stoupat a chaos a zmatek vládl na každém kroku. Viditelně označené místo kde se vydávají katalogy chybělo, o nějaké mapce v jaké hale se vystavuje konkrétní plemeno (tak jak to známe třeba z pražské výstavy) jsme si mohli nechat jen zdát.

Nakonec jsme pochopili, že nám nezbývá nic jiného než pěkně v řadě čekat a krůček po krůčku se sunout do haly. V mezičase se nám podařilo najít a vyzvednout katalog a podle něj zjistit, v které hale se vystavují akity. Začali jsme být netrpělivý, protože plemeno akita inu  bylo první na řadě a čas ubíhal neskutečně rychle. Když jsme se konečně dostali do vstupních dveří, čekala mě další neuvěřitelná fronta u pokladen, kde bylo třeba zaplatit výstavní poplatky. Po neskutečné době jsem se přesunula až k okénku, konečně zaplatila a obdržela všechny potřebné papíry včetně čísel jsem s velkou úlevou spěchala k našemu kruhu, abych se konečně mohla připravit s Feiko na vystavení. Bohužel Hagískovi měli problém s platbou a neobdrželi v kruhu číslo z nějakého důvodu, který bylo třeba urychleně vyřešit a tak nás čekala další  nekonečná fronta ve výstavní kanceláři a pak ještě znova fronta u pokladen. Čas začátku posuzování se neúprosně blížil, adrenalin a stres ve všech stoupal a fronta se tenčila jen velmi pomalu. Nakonec páníček Hagíska svůj začátek posuzování stejně nestihl a místo ostříleného páníčka musela nastoupit do kruhu Sandra. 

Při čekání ve frontách jsem už v duchu posílala do kruhu s Fajuš páníčka a byla připravená tento výstavní den vzdát. Při povaze Fajuš bylo jasné, že když mě přes hodinu neviděla a nebyl čas se na nic připravit natož uklidnit bude Fajuš určitě blbnout a zlobit. Kupodivu nezlobila a svoji třídu otevřenou vyhrála. Nečekaně vyhrála i v rozstřelu o CACIB a veliký úspěch završila získáním titulu BOB. U paní rozhodčí vyhrávali především velcí jedinci a Feiko jí také zaujala prý jedinečnou barvou a pohybem (celý posudek zde). Zúčastnili jsme se s Feiko i závěrečných soutěží. Soutěže o vítěze jednotlivých FCI skupin, byl zorganizován  ve velkém stylu. Velké osvětlení, tribuny, hlasitá hudba, davy diváků, prostě velká show. Vystavovatelé a jejich psy proplétající se mezi davy diváků, velký hluk, davy lidí a psů. Jediná myšlenka, která mě probíhala hlavou byla, že když zvládne Feiko při svojí svérázné povaze tohle, tak pak už musí zvládnout všechno. Takovou dávku socializace jak tento sobotní den opravdu ještě nezažila. A Fajuška to zvládla! Prošli jsme se v kruhu dvakrát nám bylo dovoleno si obejít svoje kolečko slávy :-) Při stavu Fajušina kožichu - momentálně ala mexický naháč - nám bylo jasné, že naše šance jsou pramalé. Ale zážitek a zkušenost to byla obrovská. Večer jsme se přesunuli do 25 km vzdáleného hotelu v krásném rakouském městečku Vorchdorf.  Ti zmožení zůstali odpočívat na pokojích (Pája a Fajuš) a my všichni ostatní včetně Hagíska jsme poseděli v hospůdce společně s páníčky od Daimona. Byl to moc příjemný večer a bylo veselo, vyprávěli se veselé historky a konzumoval speciální rakouský salát  Dostalo by se na všechny, ale kupodivu nikdo nechtěl  něco tak příšerného se opravdu ale opravdu nedalo jíst ;-) Večer jsme se ještě přesunuli na pokoj a ještě dlouho příjemně povídali při baštění domácích řízečků.... Hagísek se teda úplně se mnou dělit o řízeček nechtěl, radši by ho sdlábnul sám ale měl smůlu byla sem rychlejší :-)) Hagísek měl tento víkend vůbec smůlu, na výstavě v kruhu ani jeden den nedopadl tak jak by si zasloužil a dokonce dvakrát ho napadl cizí pes a jeho páníčci ho museli chránit doslova s nasazením života...

Druhý výstavní den už byl naštěstí bez ranních front a bez stresu. Na místo jsme dorazili včas. Kruh byl o poznání menší, místo pro vystavovatele bylo také mnohem méně. Čekala nás opět rakouská rozhodčí a všichni byli napnutí jak dnešní den dopadne. Pro nás dopadl opět velmi dobře. Fajuška obhájila svoje prvenství ve třídě otevřené (celý posudek zde) a v rozstřelu o CACIB dala paní rozhodčí přednost červené fence Nabuko Royal. Vítězný titul BOB si v neděli odnesl polský pejsek Yoritomo Matagiinu. 

Po zapsání výsledků do průkazu původu jsme se vydali na zpáteční cestu. Původní cestu do Alp jsme kvůli dešti zrušili a tak aby nám to nebylo líto navedla nás navigace domů směrem přes Šumavu. Hagísek s páníčky si sice zajel spoustu kilometrů navíc, ale díky množství sněhu který v kopcích ležel nám bylo odpuštěno  Fajuška zvyklá z domova na hromady sněhu byla sice ráda, že ho po dvou dnech opět vidí, ale Hagísek byl jako v ráji a náležitě si řádění ve sněhu užíval... nakonec si užíval řádění společně s Fajkýškem a to nám udělalo opravdu velkou radost! Už jsme si všimli, že na Hagíska Fajuš nikdy nedržkuje a v jeho přítomnosti se chová opravdu vzorně ... zdá se že naše ledová a nedotknutelná královna pomalu odhazuje svou skořápku a přestává být ledová   ani se jí nedivím, Hagísek je prostě Hagísek! Více fotek z řádění ve sněhu je na www.haguro.cz

 Než se naše cesta s Hagískem a jeho páníčky rozdělila, byli jsme ještě pozvaní na výtečný pozdní oběd, za který tímto ještě jednou děkujeme. A hlavně moc děkujeme Hagískovi a jeho smečce, že jsme se mohli rakouské výpravy zůčastnit, bylo to moc prima a těšíme se na nějakou další akci ;-)