FEIKO

Už od školních let jsem se běhu pečlivě vyhýbala a dlouhé roky  tvrdila, že zásadně neběhám a nebo pouze v sebeobraně. Jak se ale před nějakou dobou ukázalo, ani to není zcela pravda, protože mě k běhu nedonutil ani úchylák co nás naháněl na dogtrekku v Jizerských lesích. K běhu mě donutil až vlastní bratr (ano bratr nad úchyla!!). Protože neteř Aďuš byla přihlášená na cannicross Horská teniska only for women v kategorii juniorek, tak mě s Dokýšem za "odměnu" přihlásil bratr taky. Ale tak co už, člověk má vyzkoušet všechno tak proč né běh 5,6 km v Jizerských kopcích s jelitem u nohy. Osudného nedělního dopoledne je docela horko, na místo startu k Cimrmanově majáku dojedeme téměř najednou s bratrem, Aduš, Janou Henychovou a celou její smečkou holek i psů :-) Zaregistrujeme se, vyfasujeme startovní číslo (týjo už jsem jako závodník) a přesný čas startu a máme dost času se protáhnout a přemístit na místo startu nad hlavní silnici. Přihlášeno bylo 98 závodnic z nichž půlka byla bezpsí  tzn. jen běžkyně) a druhá půlka běžela cannicross. Kromě juniorské kategorie už se startovní pole nijak podle věku nedělí, ač se bratr velice snažil a do přihlášky uvedl rok narození 1876 :-)))) tak to neprošlo. Kategorie fosílií vypsaná nebyla. Než dorazíme na start vykoupu Dokýše v kamenném korytu u místního hřbitůvku, než se ale dostaneme na řadu na startu namáčím ho ještě třikrát v připravených vaničkách, chudák psisko už je celé zmatené a netuší zda se někam půjde a nebo se bude dneska jen sprchovat. S obavou čekáme na startu, kde se hromadí na jedné straně skupiny nadupaných svalnatých běžkyň a na druhé trénované běžkyně v doprovodu pološílených ESpéček, ohařů, haskounů, a všech možných tahačů, kteří všichni dychtivě očekávali kdy budou moc vyběhnout na trať. Zatím co já se nevzdaluji ze stínu u stanu první pomoci a u nohy  se Dokýšadlo láduje trávou. Sakra všichni poběží se psem a já s chlupatou ovcí!!! no ale co už... Aduš s haskounkou Kiminkou vyráží půl hodiny před náma. Trať vede první kilák do prudkého kopce po asfaltu, poté po lesních cestách vyznačenou trasou v lesích, jsou na ní kontrolní body na osvěžení běžkyň a psů, začátek trasy je obousměrný, budeme tedy potkávat ty co už budou dobíhat do cíle a zároveň si budu muset hlídat všechny co nás budou předbíhat (a že jich bude :-))) protože přece jen hysterické jelítko by mohl mít s tímto chaosem problém). Budeme vyrážet, snažím se navnadit Dokýšadlo a nezabírá nic, ani  slibovaná kočička srnečka, zajíček, koukej makat ty pako !!! je 10:47 a vyrážíme na trať za mohutného povzbuzování bratra na startu a všech okolo, všude stojí mraky lidí, pár fotografů, snažím se teda pobídnout Dokýšadlo a nabudit ho k tahu, vypálí přesně na délku vodítka a pak už si udržuje přesnou vzdálenost, aby bylo vodítko decentně natažené, o nějakém tahu a výtahu do kopce nemůže být řeč. Ale s tím jsem počítala, že si to budu muset (ostatně jako vždycky všechno) oddřít sama. Vyběhnu do třičtvrtě kopce a musím nutně zvolnit, aby mě stihly dohonit i plíce zanechané někde pod kopcem v hlavě se mě honí: KDE JE! Kde JE TEN CO ZA TO může, že tu trpím! TADY KLIK!

Snažím se tedy alespoň rychle posunovat vpřed na vrchol stoupání, pak nás čeká cca 3 km zvlněný profil trati. Než doběhneme k první kontrole mineme několik běžkyň se psy i bez, včetně neteře Aduš a několik nás v kopci předběhne. Dokýšadlo si k mému překvapení vůbec nikoho nevšímá a drží si svojí lajnu, otáčí se na mě, abych jako přidala...se jako snažím! Kupodivu je nějaký ten dogtrekkingový trénink na nás znát a nohy nebolí vůbec. Na první kontrole nám nabízí osvěžení, a chrstnou kyblík vody na probíhající psiska. Jelito prokáže fantastický postřeh a ledové sprše se perfektně vyhýbá úskokem doleva. Nevadí je mokrý dost tak pokračujeme dál. Zase mě došel dech a tak pokračujeme indiánským tempem chvíli krok chvíli klus. Za sebou slyším jak nás dohání další juniorka z týmu od neteře a ptá se: Není to náhodou Dokýš??? Je to Dokýš! :-) Její haskounka nechce moc táhnout Dokýšadlo netáhne vůbec a tak se snažíme běžet spolu vedle sebe. Chlupáči se nalepí na sebe a snaha si konkurovat je donutí k rychlejšímu pohybu směrem vpřed. Kupodivu Jelito táááhne !! Chvíli běží v předu Bára chvilku já a tak se tak nějak střídáme až doběhneme na druhý kontrolní bod. Opětovná nabídka na osvěžení, lidí i psů. Dokýše si osvěžím sama, nebo zase uhne a poleju ho z nabídnutého kyblíku. Nabídku na moje osvěžení neodmítnu a to jsem neměla dělat! Do obličeje mě obrovským rozprašovačem na kytky chrstnou dávku vody tak silnou, že jak zrychleně dýchám nestačím zadržet dech a voda putuje i do plic. Ježíš, já chtěla osvěžit! Né utopit !!! Vykašlu vodu z plic a vyrážím dál , Bára se o trochu zdrží a tak jí kousek uteču, za chvilku nás ale opět dohání a pokračujeme na trati spolu. Nějakou dobu už nás nikdo nepředběhl, tak můžeme opět běžet vedle sebe. kdy už příjde ta zatracená třetí kontola, to není možný, před náma se zjevují další a další rovinky za každou zatáčkou, Dokýšadlo si kluše na lehce nataženém vodítku a já začínám dřít ze všech sil, abych Báru jakštakš stíhala. Konečně dorazíme na známé místo kontrola číslo 1 = kontrola číslo 3 a tak na nás chrstnou další vodu a pokračujeme po rovince po které se courá spousta turistů, dál k poslednímu asfaltovému úseku z prudkého kopce dolů. Na hraně kopce potkám bratra co nám přiběhl naproti (no ten má teda odvahu holomek jeden! za poslední půlhodinu už byl asi milionkrát prokletej !!) 

Bářina haskounka začne najednou neuvěřitelně táhnout a v podstatě nás přeskočí a obě se s Bárou spustí neuvěřitelnou rychlostí z prudkého kopce dolů. No co pak jsem sebevrah? při svojí šikovnosti bych si tu zlámala nohu a co pak jako budu dělat? Mezitím ještě kličkuju mezi tůristy, kteří jsou roztažení po celé šířce tratě a ještě mají sebou volně ložené psisko, sakra to jim dole někdo nemohl říct ať se po asfaltce nemotají, kor když okolní louky byli krásně posekané?) kličkování se psem mezi lidmi co uskakují na všechny světový strany a každej jinam byla pěkně adrenalinová záležitost.  Pokračuju dál a už jen lehce našlapuji a posouvám se po asfaltové úseku do cíle v uctivé vzdálenosti nás doprovází TEN KDO ZA TO MUŹE! Ani nevím jak dopotácím se do cíle (bože asi jsem si přece jen měla tréninkově zaběhat..aspoň jednou !!!)  V cíli se na nás vrhne dav lidí, psisko kupodivu stále hodné a mraky lidí psů i hluk zvládá dobře. Pořadatelům odevzdám číslo, hlídám si psisko, bratr se postará o vodu a výborný melounový osvěžení. Jakmile mě doběhnou plíce a celý zbytek organizmu, který zůstal někde na trati, tak se přesuneme k autům a máme čas se převléknout, osvěžit chlupatce, najíst se, odměnit se za přežití, kravit s Dokýšadlem, vylést na rozhledu a zároveň navštívit muzeum Járy Cimrmana. Dokýšadlo dokonce našel i ted v červnu poslední zbytek sněhu :-)

S Aduš a jejím týmem čekáme na vyhlášení, které proběhne od 14:00, holky kraví a je s nima fakt sranda :-)  

A nezklamali jsme, doběhli jsme si s jelítkem v kategorii CCW pro místo poslední :-))) a celkově ze všech 97 závodnic jsme byli na 88 místě. Dalo by se říct hrozný výsledek, ale jak pravila Stáňa , sice jsme byli poslední, ale předběhli jsme všechny ty, co se válely doma na gauči! :-) a já dodávám, že vás bylo mnohem mnohem víc nežli těch před náma milé dámy :-)))

Co mě, ale dělá opravdu velkou starost je fakt, že neteř byla rychlejší o tři minuty... ajajaj budu muset začít trénovat nebo bude za chvíli na treku čekat ona na mě :-))

Tak zase teda za rok... ahoj.... musíme si s jelitem to naše umístění přece obhájit ;-)

FOTKY MOJE, fotky organizátorů ZDE a ZDE.